Malý seriál o vojenských hodnostech
Dovolili jsme si připravit malý seriál o vojenských hodnostech a pokusíme se o nich prezentovat několik zajímavostí, které nejsou všeobecně známé.
S plným vědomím, že naše ozbrojené síly jsou genderově vyvážené a že každá současná hodnost má název jak v mužském, tak i v ženském rodu, uvádíme v textech vždy pouze ten mužský. Je to pro větší přehlednost, ale i proto, že nitky původu většinou vedou do období, kdy se ženské tvary ještě příliš nepoužívaly.
VOJÍN
Výraz slovanského původu, který od svého vzniku až do současnosti označuje "jednoho z voje", tedy bojovníka na nejnižším stupni hierarchie. "Voj", neboli oddíl vojska, zřejmě souvisí s latinským "via" = cesta, ve smyslu vést, následovat či pronásledovat. Ze stejného latinského základu vzniklo i slovo "proviant", jako vybavení "na cestu".
Na snímku proslulá Via Appia Antica, jedna ze všech cest, které v okřídleném úsloví vedou do Říma, jejíž povrch formovaly kožené sandály římských legií i kola vozů antických kupců a na níž tak trochu vznikalo i české jméno pro budoucí hodnost s mezinárodním kódem OR-1.
V rakousko-uherské armádě byl k označení nejnižší hodnosti původně používán německý výraz "der Gemeine", který hovorová čeština přejala jako "kmán", k označení nízkého postavení, a to i mimo vojenské prostředí. Později byli vojíni označováni celou škálou názvů podle druhu zbraní, např. "pěšák" - "Infanterist", "dragoun" - "Dragoner", "sapér" či "zákopník" - "Sappeur", "vozataj" - "Trainsoldat", ale existovaly i takové nuance podle určení jako "trubač" - "Trompeter", "hornista" - "Hornist" a "bubeník" či "tambor" - "Tambour". Vedle hodnosti "Pferdewärter" - "ošetřovatel koní" se vyskytovaly i některé poměrně bizarní hodnosti jako "Pferdelosereiter", neboli česky "jezdec bez koně". Literárně proslulé postavy jako infanterista Švejk nebo sapér Vodička mají před svými jmény tedy uvedeny nejen druh zbraně, ale v jednom slově i hodnost.
Specifické názvy podle druhu zbraně či služby se "za starého Rakouska" vyskytovaly i u vyšších hodností, dá se však zjednodušeně říci, že směrem nahoru rozmanitosti ubývalo.
Na ilustračním snímku silueta jezdce - dragouna (včetně ochranného hřebene na helmě), která sloužila jako cvičný terč na jednom z olomouckých fortů.
SVOBODNÍK
Nositel druhého nejnižšího stupně hodnosti, "osvobozen" však již od některých běžných povinností, zpravidla těžkých nebo nedůstojných, např. při stavbě vojenských táborů. V různých armádách a v různých dobách byl svobodník považován někdy za mužstvo, jindy již za poddůstojníka.
Český výraz slovanského původu je doslovným ekvivalentem německého "der Gefreiter", jehož počeštěním vznikl "frajtr", slangové označení svobodníka, používané, dříve běžně, dnes již jen ojediněle, i v českém prostředí.
Nechvalně proslulým svobodníkem v historii byl Adolf Hitler, svým předchůdcem v čele Německa posměšně přezdívaný "český frajtr". Německý prezident Paul von Hindenburg, sám hodností polní maršál, opovrhoval Hitlerovou vojenskou hodností pouhého svobodníka a jeho rodiště Braunau nesprávně považoval za český Broumov (německy zvaný rovněž Braunau).
Na snímku svobodník v polní uniformě rakousko-uherské armády za 1. světové války.
DESÁTNÍK
Název hodnosti odvozen od počtu "desíti" vojáků, kterým nositel této hodnosti teoreticky velel. Čeština zde používá doslovný ekvivalent antické hodnosti "decurius" římských legií, tedy latinského označení velitele deseti vojáků.
Hodnost desátníka existovala i v husitském vojsku a náležela veliteli deseti vozů vozové hradby. V tomto případě však již šlo o něco jako nižšího důstojníka, kterému na deseti vozech podléhalo několik desítek až několik stovek bojovníků. Německý ekvivalent této hodnosti "der Korporal", přešel jako "kaprál" rovněž do vojenské hovorové češtiny, v současnosti se však aktivně prakticky nepoužívá. Etymologicky pochází z latinského "caput" = hlava. Z téhož základu pochází i název hodnosti "kapitán" a hovorové označení "kápo".
Desátník byl tradičně hlavním výkonným prvkem výcviku mužstva a do povědomí z jeho atributů vstoupila nejvíce lískovka, jako důležitý prostředek pro udržení kázně (v dobách, kdy vojenská služba nebyla zdaleka dobrovolnou záležitostí). Odtud se v angličtině dodnes zachovalo označení pro tělesný trest = "corporal punishment". Takřka "učebnicovým" představitelem někdejšího desátníka a jeho obvyklých vlastností je literární kaprál Himmelstoss ze slavného románu E. M. Remarqua Na západní frontě klid.
Na ilustračním snímku kresba neznámého uličníka v učebnici Biblické dějepravy ze druhé poloviny 19. století. Zobrazený voják, dle výstroje i postoje, by dost dobře mohl být právě desátník.
ČETAŘ
Výraz "četa", jež dal očividně základ i názvu této hodnosti, pronikl do češtiny z jiných slovanských jazyků v době národního obrození jako název pro (vojenskou) ozbrojenou skupinu o určitém "počtu", resp. tento počet "čítající". Ačkoli se slovo "početný" zdá být staré, jako sama čeština, poprvé ho použil až Václav Hanka v Rukopise královédvorském (objeven 1817), čímž dokazuje, jak i podvod může nadlouho obohatit jazyk. Starším etymologickým základem v tomto případě zřejmě bylo latinské "caterva" = hromada, skupina, zástup. Stejný původ má i výraz "četník".
Německý ekvivalent "der Zugsführer", doslova "vůdce čety" byl rovněž jako "cuksfíra" přejat do hovorové vojenské češtiny, dnes má však již charakter archaismu a aktivně se prakticky nepoužívá. Zřejmě svou roli sehrálo právě slůvko "führer", které za války získalo značně negativní nádech. Ve většině evropských armád byl a je užíván ekvivalent této hodnosti "seržant", v habsburské armádě se ale tento termín nevžil a nepřejal jej ani žádný z právních předchůdců naší dnešní armády. Výraz seržant má původ v latinském "servire" = sloužit.
Na snímku dědeček, když si ve vycházkové uniformě četaře polního četnictva mysliveckého útvaru, babičku bral. Tedy dědeček Hankova podvrhu využil hned dvakrát, když se stal četařem četnictva.
ROTNÝ, ROTMISTR, NADROTMISTR
Hodnosti, etymologicky zjevně spojené s názvem jednotky "rota", se v historii naší armády, a to i poměrně nedávné, přesouvaly mezi různými hodnostními sbory a měly "proměnlivou hodnotu". "Rota" do našeho jazyka přešla z německého "die Rotte" = družina, tlupa a tento výraz je příbuzný slovesu "srocovat se". Původ názvů těchto hodností je zřejmě nutno hledat až v husitských dobách, kdy "rota" byla blíže nespecifikovaná jednotka (možná obsluha houfnice), v jejímž čele stál "rotymajstr".
Rovněž v žoldnéřských armádách se vyskytovala poddůstojnická hodnost označovaná jako "rottmeister". V některých armádách, například ruské nebo polské, se v minulosti vyskytovala hodnost obdobně znějícího názvu ("ро́тмистр" [rótmistr], "rotmistrz"), jednalo se však o důstojnické hodnosti odpovídající přibližně dnešnímu kapitánovi a funkci velitele roty. Naši dnešní nositelé těchto hodností sice přímo nevelí rotě, většinou se však významně podílejí na jejím vnitřním chodu.
Z němčiny převzala hovorová čeština k označení "roty" dnes už archaický výraz "kompanie" či "kumpanie", což má základ v latinském "companio" = druh, společník, stejně jako v naší hovorové řeči běžně užívaný "kumpán". V žádné ze současných významných evropských armád se na srovnatelné úrovni nevyskytují hodnosti s názvem odvozeným od slova "rota", resp. ekvivalentního překladu tohoto slova (např. anglická "company", německá "die Kompanie", francouzská "compagnie" či ruská "рoта" [róta]), tudíž lze tuto skupinu hodnostních názvů dnes považovat za "českou specialitu".
Na ilustračním snímku část nastoupené roty z poloviny 90. let.
PRAPORČÍK, NADPRAPORČÍK
Na rozdíl od jiných hodností, jejichž názvy jsou odvozeny od názvů jednotek na určitém stupni organizační hierarchie (už jsme psali o četaři a rotmistrovi a ještě napíšeme o plukovníkovi a brigádním generálovi), výraz "praporčík" má svůj původ sice ve slovu "prapor", ale ve smyslu "zástavy". "Praporčík", resp. "praporečník", býval původně pověřen nošením a ochranou praporu. Obvykle se jednalo o služebně nejmladšího důstojníka jednotky.
V běhu dějin náležel "praporčík" do různých hodnostních sborů, býval nejnižším důstojníkem, příslušníkem stejnojmenného sboru praporčíků, ale i nejvyšším poddůstojníkem. Vlastní slovo "prapor" zřejmě pochází ze staroslovanského "porpor", odvozeného z kořene "per-" (stejně jako "pero" nebo "peruť") = létati, vlát ve vzduchu.
"Prapor", coby vojenská jednotka nebo útvar, má stejný etymologický původ, ale ke svému oficiálnímu českému názvu přišel až po vzniku samostatného Československa. Ve starších překladech vojenských textů se však již slovo "prapor" v tomto významu vyskytuje. V minulosti býval prapor nazýván "mezinárodním" termínem "batalion", který má původ v latinském "battuere" = bít, stejně jako název jiné vojenské jednotky - "baterie".
Na ilustračním snímku praporečník Hradní stráže z počátku 90. let ve formě dětské vystřihovánky.
ŠTÁBNÍ
K některým hodnostem se pojil či pojí přívlastek "štábní". Dnes existuje štábní praporčík, v nedávné minulosti býval i štábní rotmistr a v hlubší minulosti štábní kapitán. Je asi celkem zjevné, že se jedná o derivát slova "štáb", které celkem důvěrně známe v angličtině i němčině, méně známé však už je, že termín "der Stab [štáb]" v němčině původně znamenal (a dodnes znamená) "hůl", ve smyslu něčeho jako "žezlo", symbolizující určitou moc. Ostatně i v angličtině si "staff" dodnes podržel význam "berla", "hůl" či "nivelační lať".
Za "starého Rakouska" se v hovorové řeči užívalo označení "štába", což znamenalo "důstojník od štábu" a přeneseně se tak s uznáním říkalo tomu, kdo dbal o svůj vzhled, ale vynikal i nějakou dovedností. Do dnešních dnů se nám tento slangový prvek dochoval jako "šťabajzna", k lidovému označení přitažlivé ženy. Jak, ale v běhu času došlo k přenosu z muže na ženu zatím zůstává jazykozpytnou záhadou.
Na ilustračním snímku "palcát", původně středověká úderná ruční zbraň, později symbolické označení moci vojenského velitele, do značné míry podobné i tzv. „maršálské holi“.
Kubismus a hodnostní označení
Kubismus, jako umělecký směr, se projevuje především ve výtvarném umění, ale i v architektuře a v užitém umění. U nás byl velmi populární v prvních dekádách 20. století. Charakterizuje ho zejména dekorativní členění na ostré, přímočaré geometrické tvary.
Právě pod vlivem tohoto oblíbeného uměleckého směru vzniklo hodnostní označení, které se, po určité přestávce, užívá i dnes.
Na ilustračním snímku upoutávka na výstavu o dějinách umění a "staronová" podoba hodnostního označení.
PORUČÍK, NADPORUČÍK
Mezi důstojníky se traduje úsměvné pořekadlo, že "...poručík není od poroučet, ale od toho, aby byl po ruce". Uživatelé této praktické moudrosti většinou nevědí, že i z etymologického hlediska mají naprostou pravdu. Výraz "poručik", resp. "поручик", užívala v minulosti i ruština, a to ve významu "muž který je setníkovi (veliteli roty) k ruce". Patrně také pod historickým vlivem ruštiny se v některých slovanských jazycích v obdobném znění užívá název této hodnosti dodnes, včetně polštiny, přes kterou zřejmě výraz doputoval i do naší řeči.
Některé slovanské jazyky (včetně moderní ruštiny) naopak převzaly z neslovanských evropských jazyků, "mezinárodně platný termín", který do našeho vojenského slangu přešel jako "lajtnant". Německý "der Leutnant", anglický a francouzský "lieutenant" či ruský "лейтена́нт" [lejtěnánt] mají etymologický základ v latinském "loco tenens" = místo držící, tedy zástupce. Doslovný překlad vysvětluje původní postavení poručíka ve struktuře roty (setniny, kompanie), jako druhého po jejím veliteli, tedy muže, který musel být veliteli "po ruce". "Loco tenens" a jeho moderní odvozeniny figurují ve smyslu "zástupce" i ve vyšších hodnostních sborech, ke kterým se dostaneme později.
Na ilustračním snímku slavnostní vyřazení absolventů vysoké vojenské školy v hodnostech poručíků z počátku 90. let.
KAPITÁN
Výraz "kapitán" pochází z latinského "caput" = hlava. Německý ekvivalent "der Hauptmann" pochází ze stejného základu v němčině ("das Haupt" = hlava) a do českého vojenského slangu pronikl jako "hejtman". Výrazy "kapitán" i "hejtman" získaly v češtině i poměrně širokou škálu významů v nevojenském prostředí. Pro označení hodnosti kapitána se ujal i český výraz "setník", tedy velitel "sta vojáků", obvykle roty (kumpanie), což je v překladu totéž jako antický "centurius" římských legií.
V minulosti bylo výrazu "setník" užíváno jako volného českého překladu, po vzniku samostatného Československa však byl první tři roky "setník" oficiálním názvem hodnosti, než byl nahrazen "mezinárodnějším" kapitánem. V rakousko-uherské armádě se zde rovněž vyskytovala určitá názvoslovná specifika, například u jízdy se nositel této hodnosti nazýval "rytmistr" ("Rittmeister", z německého "der Ritt" = jízda na koni, tedy nic společného s naším rotmistrem) a ve skupině vojenských duchovních "polní kurát" ("Feldkurat"). Zcela samostatnou a značně složitou kapitolou by pak mohlo být užití výrazu "kapitán" a jeho variací u letectva a námořnictva.
Na ilustračním snímku jeden z fortů v okolí Olomouce, jehož posádce o počtu až 340 vojáků velel důstojník v hodnosti kapitána.
MAJOR
Výraz major, hodnost, kterou označuje, i její místo v hodnostním systému, lze považovat za jakousi stálici, která se od vzniku pravidelných armád téměř beze změny vyskytuje napříč historií a politickými režimy, stejně jako armádami a jazyky významných států.
Do ostatních jazyků se slovo "major" vypravilo z latiny, kde mělo a má význam "větší" (odtud rovněž "majorita", "majestát", "majordomus" či "magnát"). Výraz major nebývá překládán do jednotlivých jazyků a ani v češtině se neujal žádný národní ekvivalent. V některých starších překladech však bývá major, který často velel praporu, uváděn jako "praporník" a tento výraz se objevil i v prvním návrhu pojmenování hodností po vzniku samostatného Československa.
Historicky byl major třetí důstojník pluku, což koresponduje s jeho současným postavením mezi vyššími důstojníky. Protějšek majora u generality - generálmajor je ve své hodnostní skupině rovněž třetím v pořadí.
Na ilustračním snímku hodnostní označení majora z poloviny 90. let (které se od "předrevolučního" lišilo jen posunutím hvězdy ze středu nárameníku k vnějšímu okraji).
