Spolupracují s námi

Sleva pro válečné veterány

Zveřejněno 10. 3. 2023

V pátek 10. března 2023 se v Komunitním centru pro válečné veterány Olomouc uskutečnila vernisáž výstavy "Bachmač 1918 a Sokolovo 1943".

Vedoucí Komunitního centra pro válečné veterány Olomouc kapitánka Mgr. Dana Václavíková přivítala primátora statutárního města Olomouce Mgr. Miroslava Žbánka, MPA, ředitele Vojenské nemocnice Olomouc plukovníka gšt. v záloze MUDr. Martina Svobodu, předsedu jednoty Olomouc 1 Československé obce legionářské bratra Tomáše Brenzu a dále zástupce vojenských velitelství, útvarů a zařízení v posádce Olomouc, zástupce kulturních institucí statutárního města Olomouce, zástupce spolků spolupracujících s armádou a jednotlivé válečné veterány.

Textová a obrazová část výstavy je společným dílem Československé obce legionářské, Ministerstva obrany České republiky, Vojenského ústředního archivu, Vojenského historického ústavu a soukromých sběratelů. Dobovými artefakty doplnila expozici olomoucká jednota 1 Československé obce legionářské, která nese pro tuto akci příznačný čestný název "6. československého střeleckého Hanáckého pluku".

Před vlastní vernisáží se uskutečnil krátký vzpomínkový akt s položením věnce u pamětní desky bitvy u Bachmače na sousední budově Hanáckých kasáren, kde byl v minulosti dislokován právě 6. pluk "Hanácký", jehož historický předchůdce 6. československý střelecký pluku – "Hanácký" byl významným přímým účastníkem bachmačských bojů.

Po krátkých úvodních projevech dekoroval bratr Tomáš Brenza jménem Československé obce legionářské ředitele Vojenské nemocnice Olomouc plukovníka gšt. v záloze MUDr. Martina Svobodu a okresní tajemnici Českého svazu bojovníků za svobodu Milušku Ottovou Pamětní medailí Československé obce legionářské.
Oficiální části následovala prohlídka výstavy s komentovanou ukázkou legionářské výzbroje a výstroje a krátká přednáška "Sokolovo 1943" s prohlídkou menší doplňkové výstavy a komentovanou ukázkou výstroje příslušníků 1. československého samostatného praporu. Téma sokolovské bitvy bylo zařazeno do programu proto, že s bitvou bachmačskou má řadu zajímavých dějinných paralel.

Reportáž ze slavnostní události zprostředkovala také regionální redakce České televize a Olomoucká televize ZZIP.

Obě výstavy jsou zdarma přístupné až do 30. 5. 2023 v prostorech KCVV Olomouc na Třídě 1. máje 3, Olomouc od pondělí do čtvrtku v časech 08:30-11:30 a 12:30-17:00 a v pátek v čase 08:30-11:30. Na návštěvu všech zájemců se těší tým KCVV Olomouc, vedený kapitánkou Danou Václavíkovou a dále tvořený civilními zaměstnanci Ivanou Malíkovou, Vladimírem Horákem a Zdeňkem Zemanem.

Níže představujeme bitvu u Bachmače v několika základních aspektech.

Bitva u Bachmače
Bitva u Bachmače byla bitva první světové války. Boje československých legií (byť Československo ještě neexistovalo) proti německé přesile proběhly 8. – 13. března 1918 u dnešního ukrajinského města Bachmač. Ačkoli nepřítelem našich legií bylo primárně Rakousko-Uhersko, u Bachmače bojovali legionáři s vojáky německými.

Význam bitvy
Bitva u Bachmače byla prvním velkým vystoupením československé armády jako zcela autonomního celku s vlastním velením. Do té doby bojovali československé legie začleněné v cizích armádách.

Příčiny bitvy
Po uzavření separátního míru mezi bolševickým Ruskem a Německem zůstaly naše legie osamocené, protože mír se jich jako samostatné vojenské síly na straně Dohody (hlavně Velká Británie, Francie a Rusko) netýkal. Jedinou šancí legií byl přesun do Francie, který však byl s ohledem na vojenskou a politickou situaci možný pouze po ústupu na východ. Bachmač pro legionáře představoval "životně důležitý" železniční uzel, o který však s Němci museli svést boj.

Důsledek bitvy
Díky československému vítězství bylo možno s Němci vyjednat příměří, během něhož mohly československé vlaky volně projíždět bachmačským železničním uzlem k Čeljabinsku a Penze. Českoslovenští vojáci se prezentovali jako rázní a výkonní bojovníci s vysokou disciplínou a dobrou organizací, což přispělo k pozdějšímu úspěchu při vyjednávání o vzniku samostatného Československa.

Ztráty v bitvě
Během bitvy padlo 145 legionářů, 210 bylo zraněno a 41 pohřešováno. Německé ztráty se pohybovaly okolo 300 mrtvých a několika stovek zraněných.

Hanáci v bitvě
V bitvě se proslavila "olomoucká" kulometná rota (někdy nazývaná i oddíl) "Colt" (podle používané výzbroje) 6. československého střeleckého pluku – "Hanáckého" 2. československé střelecké divize československých legií. Po vzniku republiky byl 6. pluk "Hanácký" dislokován v Olomouci - Hanácká kasárna.

Symbolika bitvy
Vodárenská věž
byl v bitvě důležitý objekt, ve kterém se opevnily německé jednotky a v počátku bitvy z ní významně omezily postup legionářů.

Německá helma s bodcem
Takzvaná "piklhaubna" je charakteristická pro německou armádu první světové války. Někdy bývá asociována i jako symbol "prušáckého militarismu".

Píseň
Během bojů složil neznámý legionář později proslulou píseň. "Rotou", která je v písni vzpomenuta, je myšlena kulometná rota 6. hanáckého pluku.
"Masaryk nás svolává, rozkazy nám vydává…, vstávejte vy čeští legionáři, zlá vojna nám nastává…", "když je bitva nejprudší, naše rota útočí, naše rota, rota kulometná, ta to pěkně roztočí…".

Heslo "Držte se, Hanáci!"
pochází již z roku 1848. V bitvě u Sommacampagny v Itálii tehdy bojoval i 54. pluk, jehož mužstvo bylo doplňováno převážně z regionu Haná. Velitel pluku podplukovník Sunstenau těsně před smrtí povzbuzoval své muže zvoláním "Držte se, Hanáci!" Jeho slova byla od roku 1883 vyšita na stuze plukovního praporu. Jednalo se ve své době o jediný český nápis na plukovní standartě rakousko-uherské armády. Na dobových dokumentech se někdy můžeme setkat s neobvyklou podobou zápisu písmene „N“, které má obráceně šikmou linku. Ve své době písaři tak úplně nelpěli na normě a často psali „N“ zrcadlově.

Čestný název "Bachmačský"
byl udělen v roce 1948 železničnímu pluku 1 s velitelstvím v Pardubicích, po reorganizaci se však od roku 1955 již čestný název dále nepoužíval. V roce 1991 byl čestný název "Bachmačská" navrácen železniční brigádě (číslo se měnilo), jejíž velitelství sídlilo v Olomouci – kasárna Chválkovice. V roce 1994 však bylo celé železniční vojsko zrušeno.

Účast významných osobností v bitvě
Jaroslav Hašek (1883 – 1923)
poté, co jako Rakousko-Uherský voják padl do zajetí, byl od léta 1916 příslušníkem československých legií, s nimiž se zúčastnil i slavné bitvy u Zborova. Když počátkem roku 1918 T. G. Masaryk rozhodl o stažení legií do Francie, Hašek projevil nesouhlas a žádal, aby legie dále bojovaly proti Rakouské monarchii. Jako legionář se ještě zúčastnil bitvy u Bachmače, poté, co legie dostaly pokyn k ústupu, se však od nich odpojil a vstoupil do Rudé armády, v níž působil až do svého návratu v roce 1920. Podrobnosti o Haškově zapojení do bitvy u Bachmače dostupné zdroje neuvádějí.

Josef Mašín starší (1896 – 1942)
pozdější důstojník prvorepublikové Československé armády a člen legendární protinacistické odbojové organizace Tři králové, in memoriam povýšen do hodnosti generálmajora. Otec Zdeňky (*1933) a "kontroverzních bratří Mašínů" Josefa (*1932) a Ctirada (1930 – 2011). Příslušníkem Československých legií byl od roku 1916, poté, co přeběhl z Rakousko-U armády. Zúčastnil se bitev u Zborova i u Bachmače. Několik týdnů před bitvou u Bachmače údajně, v převlečení za negramotného ruského prosťáčka, strávil na území obsazeném Němci a získal množství poznatků o počtech, technice, výzbroji, stavu a úmyslech nepřítele. Nicméně prameny si protiřečí časově (pokud by rozvědku prováděl 5. 2. - 13. 3. 1918, bitvy by se již nemohl účastnit). V bitvě u Bachmače bojoval v hodnosti praporčíka, pravděpodobně jako velitel čety nebo půlroty. Podrobnosti o jeho zapojení do bitvy u Bachmače dostupné zdroje neuvádějí.

Ludvík Krejčí (1890 – 1972)
pozdější československý armádní generál, náčelník Hlavního štábu československé branné moci (dnešní GŠ), při "mobilizaci 1938" pak hlavní velitel Československé branné moci (tehdy nazývaný "generalissimus"). Legionářem od roku 1917, poté, co byl, jako důstojník R-U armády, zajat. V bitvě u Bachmače byl, v hodnosti kapitána, faktickým velitelem bojujících československých legionářů. V pamětních dokumentech je titulován "vítěz bitvy u Bachmače".

Stanislav Čeček (1886 – 1930)
pozdější divizní generál a náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Laickou veřejností je dnes značně pozapomenut, nicméně se jednalo o jednoho z nejvýznamnějších příslušníků československých legií. Již v roce 1914 stál u jejich zrodu, na rozdíl od většiny ostatních však v době vypuknutí války již byl v Rusku přítomen (pracovně). V legiích prošel všemi velitelskými stupni od roty výše a ještě jako legionář dosáhl hodnosti generálmajora. Do vlasti se vrátil v roce 1920. Bitvy u Bachmače se zúčastnil v hodnosti poručíka a jeho jednotka měla velký podíl na celkovém úspěchu Čechoslováků v bitvě.

Ludvík Svoboda (1895 – 1979)
pozdější armádní generál, velitel 1. československého armádního sboru na východní frontě, ministr národní obrany a prezident Československa. Legionář od roku 1916, původně R-U zajatec. Účastník bitev u Zborova i u Bachmače. V bitvě u Bachmače bojoval v řadách 7. roty II. praporu 3. čs. střeleckého pluku, v hodnosti četaře.

Označení "legionáři"
Po celou dobu trvání první světové války se označení "legionáři" nepoužívalo. Naši zahraniční vojáci bývali nejčastěji označováni jako "Čechoslováci". S vývojem organizace našeho zahraničního vojska se však užívalo i označení "Češi", "Čeští dobrovolci", "Starodružiníci" a "Novodružiníci". Vzájemně se vojáci oslovovali "bratře" a tykali si, což bylo převzato z předválečného Sokola (a mezi veterány legií přežilo i do prvorepublikové armády). Běžně se užívalo i meliorativní oslovení "bráškové" či "kamarádi". Na druhou stranu jazykovědci dokládají i taková oslovení jako "drne", "vole" či "pitomo". Pojem "legionáři" byl do Ruska importován až z mladého Československa v roce 1919. Naši zahraniční vojáci toto označení přijímali s nevolí, nicméně historie už jim ho ponechala.